Sion | Co je Dobývání hradu Sion? | Důležité informace | Pravidla | Strany | Registrace

Nad říčkou Vrchlicí se zvolna rozplýval ranní opar a ustupující tma počala odhalovat siluetu hradu Sionu i palisád protilehlých vojenských táborů. Muži držící hlídky za občasného zívání pomalu zhášeli lucerny i pochodně a předávali svá místa právě probuzeným náhradníkům.

Ne však u branky na Malešov. Ranní rutinu narušila jízdní družina, která se s lucernami v rukách blížila po kutnohorské cestě. „Heslo?!“ zvolal vrátný zpoza namířeného samostřílu s uvědoměním, že poněkud předčasně. Jezdci zastavili a jejich předák zvedl ruce nad hlavu, načež pobídl koně. Blízký pohled odhalil těžkou zbroj pod cestovním varkočem i znavený pohled.

Po vyjasnění situace byli muži vpuštěni, načež zamířili doprostřed tábora ke stanu samotného Hynce Ptáčka z Pirkštejna, vrchního hejtmana obléhacích operací. Musel jej vzbudit jeho služebník, kterému bylo okamžitě Ptáčkem nakázáno přivést ostatní pány a hejtmany.

Za nedlouho se sešli všichni. Někteří se usadili u Ptáčkova stolu, jiní stáli okolo. Všichni však hleděli na posla, který se ujal slova. Rytíř začal svou řeč o posledních jednáních v Praze. Císař prý vztekle před dvorem prohlašoval, že bude z délky obléhání vyvozovat důsledky. Dokonce k urychlení najal žoldnéře ve věrných Uhrách a do jejich čela povolal pana Orságha. Samozřejmě za peníze z českých berní.

„A co se na nás může zlobit? Vždyť Karlův Týn jsme na jeho vlastní posádce dobývali skoro celý rok. A sirotci Lichnici i déle. A to nebojovali proti vlastním.“

„Jak ale vypadá Lihnice a jak vypadá Sion. Císař není hlupák a ví, že bychom mohli být razantnější. Ostatně u Karlštejna jste se také více snažili. Ty mršiny z nádvoří odklízely skoro denně a pak jim pro úplavici nestačil ani prevét, takže káleli z hradeb a vystrkovali na vás zadnice, jak mi chutě vyprávěl pan Zdeslav Tluksa.“

„Roháč si může vystrkovat, co chce. Házet bratru na dům chcíplotinu? To snad nemáme zapotřebí. A z Uhrů bych starost neměl, vždycky jsme si s nimi dokázali poradit.“

„No ale tentokrát to budou naši spojenci.“

„A co, tak Roháče zajmeme dříve a budeme…“

Posel si odkašlal, aby získal ztracenou pozornost. „Praha vře drazí pánové. Nikdo se otevřeně nechystá přidat na Roháčovu stranu, ztratit privilegia nebo zhanit jednání s preláty. Ovšem o Zikmundovi se už píší listy, kterak porušil kapitulace a jak nepřeje straně pod obojí ani zemanstvu. Ani pražští konšelé nesedí pevně na rathause. Na okna raději ani nehledí. Zikmund, jak známo, hodlá celou zem předat Habsburkovi a víte sami, že mnozí tomu nechtějí. Přece jenom už tu dlouho nebude.“

„Co? Má nějakou zjevnou chorobu?“

Ozvala se rána. To Ptáček udeřil pěstí do stolu. Tváří se mu však stále rozlíval jeho pověstný úsměv. „Pánové považuji dnešní rokování za ukončené. Ty pane“, kázal palcátem, „zajistíš se svými muži pícování. Kažte dále střílet z hrubých kusů i praku jako doposud. Sejdeme se po obědě v mém stanu. Tehdy vám povím, jak budeme dále postupovat. A ty pane“, obrátil se k poslu, „se posaď po dlouhé cestě a vylož mi, co všechno se v Praze děje.“

DOBÝVÁNÍ HRADU SIONU POKRAČOVALO.